1.4. úterý
Poslední noc ve Vendovi za moc nestojí. Protože jsme včera poslali domů jeden spacák, spíme dohromady pod jedním. Nejsme na to nějak zvyklí. Vyspaní nevyspaní vstáváme v 7.hod., dáváme si poslední snídani ve Vendovi a pak balíme spacák a poslední zbytky našich věcí. Je nám tak nějak divně. Jelikož jsme už na Zélandu cestovali letadlem, autobusem, autem, lodí a na kole (vlak nemá cenu, je drahý a jezdí málo), rozhodli jsme se vyzkoušet stopování a dojet stopem do Aucklandu. A co si budem namlouvat, ušetřit spoustu fufníků. Cesta trvá autobusem kolem 7,5 hodiny, autem kolem 6 možná 6,5 hod. Věrka nás podle dohody zavezla do Napier k výpadovce na Taupo (cca v 8:30 hod.).
Projíždí kolem nás autobus do Aucklandu, který z Hastings vyrážel v 8 hod.. Během příprav na odjezd jsme si vyrobili ceduli s nápisem „AUCKL“ a malým letadýlkem. Cedule, zhoršující se počasí (začínají předpovídané přecháňky), úsměv Martiny a nám zastavuje první auto. Je to dodávka a bere nás až za Taupo na odbočku do Hamiltonu (cca 10:20).Cestou jsme předjeli i ranní autobus z Napier do Aucklandu. Začínáme stopovat, ale moc aut nejezdí. Míjí nás opět autobus do Aucklandu a řidič nás zdraví. Chvíli poté nám zastavuje další auto. Bere nás sice jen asi 40 km, ale nám to nevadí. Hlavně, že se suneme.
Víme, že se musíme do 18:00 dostat do Hamiltonu. Odtud nám jede poslední autobus v 6:15, ze kterého se dá ještě stihnout v Aucklandu opět poslední MHD na letiště v 20:50. Než dojedeme do městečka, kde paní pracuje, předjíždíme znovu autobus do Aucklandu. Máme z toho srandu. Co nás ale trápí je počasí. Přeháňky jsou častější a intenzivnější. Paní je moc hodná a zavezla nás až za městečko na místo, kde se dá dobře stopovat. Ujišťuje nás, že tento způsob cestování je velmi běžný a bezproblémový. Ukázala nám i pro jistotu autobusovou zastávku. Byla hodná a dalo se s ní i povídat. Po asi 10-ti minutách stopování začíná jemně mrholit. Naštěstí nám po chvíli zastavuje paní, co si jede až do Aucklandu pro děti. Ty jo, třetí auto nás zaveze až téměř k našemu cíly, jsme nadšení. Po cestě si dáváme malou zastávku, ale jinak to ubíhá celkem dobře. Kolem 14:30 nás paní dle dohody vykládá na předměstí Aucklandu Manukau, odkud je to na letiště nejblíž. Chvilku se motáme jak vítr v bedně než mne váha batohů nutí ustoupit od hledání dalšího vhodného místa na stopování a jdeme najít autobus. Z různých zdrojů nakonec dáváme dohromady čísla a trasy autobusů, které nás mají dovézt na letiště. Kolem 15:30 hod. přijíždí autobus z Napier do Aucklandu. Řidič se na nás usmívá, my lišácky na něj a říká, že jsme měli dobrý stopování. Taky že jo. Skoro světový rekord. Dva lidi s obrovskýma báglama (2 veliký a 2 malý) se dostali z Napier do Aucklandu za 6,5 hodiny. To je rychleji než autobusem. První autobus přijíždí asi s 10-ti minutovým zpožděním. Jedeme s ním asi 15 zastávek na přestup. Díky zpoždění jsme nechytli autobus na letiště. V jízdním řádu mají nějaký hokej, ale podle informací od řidičů ostatních autobusů jsme ujišťováni, že jsme správně. Martina jen tak z dlouhé chvíle a pro vyzkoušení všech možností přechází na druhou stranu ulice a zkouší stopovat. Moc tomu nevěřím, ale říkám si proč ne. Držím ale pozice na autobusové zastávce a vyhlížím autobus. Nemožné se stává skutkem. Martině zastavují dvě holky. Všimli si nás na zastávce a zrovna nemají co dělat, tak že nás ty 4 kilometry na letiště hodí. Je to úplně super. Předpokládali jsme, že na letiště dojedeme posledním autobusem z centra, který jede v 20:50. Teď je asi 16:30 a my stojíme v odbavovací hale. Na tvářích máme rohlíky od ucha k uchu, cesta na letiště nás stála 8 fufníku za MHD, ve skvělém čase a vůbec jsme nezmokli. To jsme opravdu ani v nejlepších odhadech nečekali.
Na letišti si dáváme kafe a jdeme se někam zašít. Ve druhém patře je vyhlídková místnost, kde rozbíjíme tábor. Dáváme si teplou sprchu zadarmo, večeříme a díváme se na hemžení na letištní ploše. Jsou tu terminály s internetem, ale připojení ze vzduchu je možné jen za 10 dolarů na hodinu. Jsou to šmejdi. Alespoň vyřizujeme nejnutnější poštu a poslední příspěvky ze Zélandu vložíme až v Thajsku. Ve vyhlídkové místnosti se nás baťůžkářů schází asi 8. Všichni tak různě pospáváme natažení na sedačkách. Někdo víc, někdo míň. Já toho moc nenaspal. Psal jsem příspěvky a pozoroval jsem dění na letištní ploše. Je to celkem zajímavá podívaná. Martina vklidu spala zachumlaná do spacáku a převlečená do pyžama. Má toho miláček můj dost. Cestování na vlastní triko není jednoduché. Musíme toho celkem dost zvládat. Mám v Martině ale skvělou partnerku, která je mi oporou. Mám ji moc rád.
Náhledy fotografií ze složky Cesta na letiste
