Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.4. úterý

Poslední noc ve Vendovi za moc nestojí. Protože jsme včera poslali domů jeden spacák, spíme dohromady pod jedním. Nejsme na to nějak zvyklí. Vyspaní nevyspaní vstáváme v 7.hod.,  dáváme si poslední snídani ve Vendovi a pak balíme spacák a poslední zbytky našich věcí. Je nám tak nějak divně. Jelikož jsme už na Zélandu cestovali letadlem, autobusem, autem, lodí a na kole (vlak nemá cenu, je drahý a jezdí málo), rozhodli jsme se vyzkoušet stopování a dojet stopem do Aucklandu. A co si budem namlouvat, ušetřit spoustu fufníků. Cesta trvá autobusem kolem 7,5 hodiny, autem kolem 6 možná 6,5 hod. Věrka nás podle dohody zavezla do Napier k výpadovce na Taupo (cca v 8:30 hod.).

Projíždí kolem nás autobus do Aucklandu, který z Hastings vyrážel v 8 hod.. Během příprav na odjezd jsme si vyrobili ceduli s nápisem „AUCKL“ a malým letadýlkem. Cedule, zhoršující se počasí (začínají předpovídané přecháňky), úsměv Martiny a nám zastavuje první auto. Je to dodávka a bere nás až za Taupo na odbočku do Hamiltonu (cca 10:20).Cestou jsme předjeli i ranní autobus z Napier do Aucklandu. Začínáme stopovat, ale moc aut nejezdí. Míjí nás opět autobus do Aucklandu a řidič nás zdraví. Chvíli poté nám zastavuje další auto. Bere nás sice jen asi 40 km, ale nám to nevadí. Hlavně, že se suneme.

Víme, že se musíme do 18:00 dostat do Hamiltonu. Odtud nám jede poslední autobus v 6:15, ze kterého se dá ještě stihnout  v Aucklandu opět poslední MHD na letiště v 20:50. Než dojedeme do městečka, kde paní pracuje, předjíždíme znovu autobus do Aucklandu. Máme z toho srandu. Co nás ale trápí je počasí. Přeháňky jsou častější a intenzivnější. Paní je moc hodná a zavezla nás až za městečko na místo, kde se dá dobře stopovat. Ujišťuje nás, že tento způsob cestování je velmi běžný a bezproblémový. Ukázala nám i pro jistotu autobusovou zastávku. Byla hodná a dalo se s ní i povídat. Po asi 10-ti minutách stopování začíná jemně mrholit. Naštěstí nám po chvíli zastavuje paní, co si jede až do Aucklandu pro děti. Ty jo, třetí auto nás zaveze až  téměř k našemu cíly, jsme nadšení. Po cestě si dáváme malou zastávku, ale jinak to ubíhá celkem dobře. Kolem 14:30 nás paní dle dohody vykládá na předměstí Aucklandu Manukau, odkud je to na letiště nejblíž. Chvilku se motáme jak vítr v bedně než mne váha batohů nutí ustoupit od hledání dalšího vhodného místa na stopování a jdeme najít autobus. Z různých zdrojů nakonec dáváme dohromady čísla a trasy autobusů, které nás mají dovézt na letiště. Kolem 15:30 hod. přijíždí autobus z Napier do Aucklandu. Řidič se na nás usmívá, my lišácky na něj a říká, že jsme měli dobrý stopování. Taky že jo. Skoro světový rekord. Dva lidi s obrovskýma báglama (2 veliký a 2 malý) se dostali z Napier do Aucklandu za 6,5 hodiny. To je rychleji než autobusem.  První autobus přijíždí asi s 10-ti minutovým zpožděním. Jedeme s ním asi 15 zastávek na přestup. Díky zpoždění jsme nechytli autobus na letiště. V jízdním řádu mají nějaký hokej, ale podle informací od řidičů ostatních autobusů jsme ujišťováni, že jsme správně. Martina jen tak z dlouhé chvíle a pro vyzkoušení všech možností přechází na druhou stranu ulice a zkouší stopovat. Moc tomu nevěřím, ale říkám si proč ne. Držím ale pozice na autobusové zastávce a vyhlížím autobus. Nemožné se stává skutkem. Martině zastavují dvě holky. Všimli si nás na zastávce a zrovna nemají co dělat, tak že nás ty 4 kilometry na letiště hodí. Je to úplně super. Předpokládali jsme, že na letiště dojedeme posledním autobusem z centra, který jede v 20:50. Teď je asi 16:30 a my stojíme v odbavovací hale. Na tvářích máme rohlíky od ucha k uchu, cesta na letiště nás stála 8 fufníku za MHD, ve skvělém čase a vůbec jsme nezmokli. To jsme opravdu ani v nejlepších odhadech nečekali.

Na letišti si dáváme kafe a jdeme se někam zašít. Ve druhém patře je vyhlídková místnost, kde rozbíjíme tábor. Dáváme si teplou sprchu zadarmo, večeříme a díváme se na hemžení na letištní ploše. Jsou tu terminály s internetem, ale připojení ze vzduchu je možné jen za 10 dolarů na hodinu. Jsou to šmejdi. Alespoň vyřizujeme nejnutnější poštu a poslední příspěvky ze Zélandu vložíme až v Thajsku. Ve vyhlídkové místnosti se nás baťůžkářů schází asi 8. Všichni tak různě pospáváme natažení na sedačkách. Někdo víc, někdo míň. Já toho moc nenaspal. Psal jsem příspěvky a pozoroval jsem dění na letištní ploše. Je to celkem zajímavá podívaná. Martina vklidu spala zachumlaná do spacáku a převlečená do pyžama. Má toho miláček můj dost. Cestování na vlastní triko není jednoduché. Musíme toho celkem dost zvládat. Mám v Martině ale skvělou partnerku, která je mi oporou. Mám ji moc rád.

 

Náhledy fotografií ze složky Cesta na letiste

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář